„Manžel nečekaně před měsícem zemřel, kdy mu bylo 45 let. Od té doby jsem chodící tělo bez duše, kdy mě musela lékařka předepsat i léky na uklidnění. Asi to pro mě bylo o to horší, že jsme neměli a nemohli mít děti a tak jsme žili jen jeden pro druhého. Teď jen sedím a vůbec nevím, zda mám něco vyřizovat, nebo nechat vše jak je. Manželovi zemřeli rodiče, když byl ještě mladý, sourozence neměl, takže z jeho strany se nemám s kým poradit, kamarádky mě naopak stále zavalují nejrůznějšími radami, kdy je ani neposlouchám, ani jim nerozumím. Asi bych měla nějak zařídit pozůstalost, ale vůbec nevím, co s tím.

Minulý týden přišla jedna z kamarádek, která mně vlastně vůbec neradila, mohla jsem se u ní vyplakat a jen tak mezi řečí podotkla, že sama využila služby v občanské poradně, že poskytují své služby bezplatně, a že se mohu spolehnout na to, že se o mé záležitosti nikdo jiný nedozví, dokonce ani nemusím říkat, jak se jmenuji. Že by mě mohli pomoc se trošku zorientovat, nasměřovat, co dál, co je třeba zařídit. Nechtěla jsem návštěvu odkládat, tak jsem druhý den požádala telefonicky o termín objednání, kdy už za dva dny mě paní v poradně přijala s tím, že jsem zde strávila víc než hodinu, která velmi rychle utekla. Dozvěděla jsem se, že mě samotnou kontaktuje přidělený notář, který mě provede pozůstalostním řízení, že nyní jako vdova si mohu požádat o přiznání vdovského důchodu, že by bylo vhodné informaci s úmrtím manžela zaslat na patřičné orgány jako oznámení o jeho úmrtí (tedy odevzdat jeho řidičský průkaz, zdravotní průkazku pojištěnce, atd.). Zařídit přepisy energií, ukončit smlouvu s mobilním operátorem. Protože jsem v poradně téměř neustále plakala, velmi laskavým způsobem mě paní poradkyně navedla na možnost využít i psychologa v poradně pro pozůstalé, která existuje i online. Toto jsem později opakovaně využila, kdy jsem potřebovala přesně ta slova, kterých se mě tam dostalo.

Když si na toto období vzpomenu, z celé návštěvy v poradně mám pocit, že se zde o druhého skutečně zajímají, že v mém případě se jednalo o takový prvotní maják, který mě ukázal směr, kam jít dál. V budoucnu jsem si na to často vzpomněla, a když jsem musela řešit v zaměstnání nedodržování pracovních podmínek ze strany zaměstnavatele, věděla jsem, že moje první kroky budou směřovat do poradny, abych zde opět načerpala sílu, dostala to, o co si řeknu, zjistila, jaké jsou mé možnosti“.